Roadtrip 2018: Rakousko a Itálie

Už dlouhá léta jsem si sliboval a v hlavě plánoval nějaký ten autovýlet. Že k němu nedošlo už dávno, bylo způsobeno hlavně absencí auta v dobách, kdy se tenhle nápad začal rodit. Teď už auto je, takže když mi doma dovolili na týden zmizet, neváhal jsem. A tady je o tom pár slov a fotek.

Od kamarádů jsem posbíral něco málo tipů, kam se zajet podívat. Kde jsou nejlepší silnice a nejlepší zatáčky. Z toho vznikl seznam nejdůležitějších bodů, na které bych potřeboval zhruba tak 3 týdny času. Při plánování jsem tedy omezil priority a vytyčil trasu, která mě držela 4 dny v Rakousku (abych si i odpočinul) a zbytek v Itálii. V plánu byla klasika: Grossglockner hochalpenstrasse, přilehlé okolí, potom oblast Wilder Kaiser (Kitzbühel) a část kolem Krimmelských vodopádů (Mittersil, Zell am See). V Dolomitech potom nejznámější průsmyky v lyžařském teritoriu kolem měst Canazei, Arabba a Cortina d’Ampezzo. Součástí výletu byla rychlonávštěva Mnichova a posléze i Dingolfingu, kde auto přišlo před lety na svět.

Hned v úvodu je třeba říci, že načasování výletu na polovinu srpna bylo poněkud nešťastné, protože vrcholila prázdninová sezona a kam se člověk vrtnul, narazil na hromadu aut, cyklistů, motorkářů, autobusů, karavanů a dalších překážek. V Rakousku to bylo ještě snesitelné, mnohem horších rozměrů vše nabylo v Itálii. Ale o tom později.

Rakousko

Rakouské Alpy alespoň trochu znám, nicméně je třeba vyzdvihnout několik věcí. Jednak dokonale klaplo počasí, protože bylo krásně, nebe bez mráčku, a hlavní tahy byly sice zaplněné, ale vedlejší silničky zely prázdnotou a člověk si jen s prstem v mapě vybíral, kam se pojede zatoulat. Protože jsem měl v plánu i nějaký ten odpočinek, trávil jsem v autě maximálně půl dne a užíval si kvalitních povrchů rakouských okresek, zatímco ve zbytku času jsem se věnoval relaxu a šlapání po kopcích. To hlavní mělo přijít až v Itálii.

Zlatý hřeb Rakouska – výjezd po Grossglockner klikatici – byl bezvadný, pokud si člověk odmyslel hromady aut a cyklistů. Že se na tamní silnici nedá jezdit úplná „střelba“, je celkem jasné, nicméně většina řidičů se držela v opačném spektru, což znamenalo, že průměrná rychlost atakovala zhruba 15 km/h. A protože se dalo jen obtížně předjíždět, člověk musel povětšinou protrpět plazení krokem až nahoru. Poplatek za auto na celý den je 35€ a člověk může jezdit sem a tam až do vyčerpání.

Celou silnici jsme projeli detailně. Z Rakouské strany nahoru a potom dolů, téměř do Itálie. Výhodou bylo, že drtivá většina turistů přijíždí z Rakouska, takže druhá strana byla výrazně volnější. Povedlo se nám vystoupat až úplně nahoru, na vyhlídku, kde ja parkoviště pro cca 30 aut, a dokonce tam zaparkovat a dát si občerstvení. Oproti teplému údolí tady panovalo nějakých 14 stupňů, což byla příjemná změna.

Grossglockner

Trochu mě zaskočilo chování některých řidičů, kteří nelibě nesli, když jsem je předjížděl. Kromě blikání jsem se dočkal i troubení. Doteď nechápu proč a je mi to vlastně jedno. Zážitek si tím zkazit nenechám.

Itálie

Po čtyřech dnech v Rakousku jsme se přesunuli do Itálie, konkrétně do Dolomit, k trojúhelníku měst Canazei, Arabba a Cortina d’Ampezzo. Když se podíváte do mapy, uvidíte velké množství klikatých silniček v širokém okolí. Většina z nich jsou notoricky známé průsmyky.

První den přesunu jsme zastavili u jezera Misurina, které je poměrně pěkné a uložené v úbočí ostrých svahů. Čistá voda, relativní klid a výborné občerstvení okolo. Cesta k němu z Rakouska byla dlouhá, ale kroužení kolem jezera vynahradilo většinu stresu z pomalu jedoucí kolony. To hlavní ale mělo přijít.

Jezero Misurina

Na doporučení kamarádů jsem se od jezera vydal směrem na Cortinu a posléze do Arabby, kde jsem měl ubytování. Arabba je totiž strategicky umístěná v obklíčení průsmyků, čili kamkoli člověk vyjede, pokaždé si dá v podstatě jízdu do kopce. Hned za Cortinou jsem čelil prvnímu dilematu, zda jet přes Passo Falzarego nebo Passo Giau, protože všechny cesty vedou do Arabby. Tak nějak instinktitvně jsem odbočil na Giau a nelitoval ani vteřinu.

Sice byl pořád provoz, ale cesta nahoru byla krásná, plná zatáček a člověk mohl obdivovat panoramata a ostré vrcholky hor. Na kopci se potom rozevřel kouzelný výhled a třešničkou na dortu byl sjezd na druhou stranu, kde už byl provoz menší a já mohl zastavovat na fotky a užívat zatáček.

Historka za všechny – zastavil jsem na plácku v jedné širší vracečce. Fotím, kouřím, odpočívám. Potom hodím telefon do auta na nabíječku, natáhnu rukavice, protáhnu se a uslyším nezaměnitelný zvuk. Koukám dolů do svahu, když tu proti mně vyrazí z vlásenky červené Ferrari 458 Italia. Za volantem sedí 60+ pán, bílé vlasy, zlaté obroučky brýlí, bílá košile. Dobrzdí k mému oblouku, odkope kvalty až na jedničku a pak dveřma napřed projede zatáčku a za ječení osmiválce a štěkání výfuku za sebou nechá 20 metrů černých stop. Hned jak jsem zavřel pusu z čirého nadšení, začal jsem si nadávat, že jsem nestihl jeho průjezd natočit. A tak jsem jen poslouchal zpěv roztočeného osmiválce, kterak se nese údolím a tupě se usmíval :).

Passo Giau

Do Arraby, ačkoli je od Giau jen asi 30 kilometrů, jsem jel téměř hodinu. Za což z části mohou klikaté silnice a samozřejmě všudypřítomný provoz.

V úterý jsem vyrazil objet průsmyky v okolí. Passo Pordoi z Arabby (se zastávkou na lanovku na Sasso Pordoi a vycházku k vojenskému památníku) mi zabralo celé dopoledne, následně přesun do Canazei (oběd a dotankování paliva za 2€/litr!) a posléze druhou stranou přes Passo Gardena, Falzarego, Valparola, Campolongo a další oklikou zpět do Cortiny na odpolední kafe a svačinu. Provoz byl naprosto děsivý, přesto se mi podařilo napodruhé vyjet Passo Valparola s téměř prázdnou silnicí. Sice mezitím sprchlo a dohnala mě i slušná průtrž, ale aspoň jsem mohl Stařenu opatrně popíchnout k mírnému skluzu na výjezdech, když byl prostor. A ještě dodatek k provozu – z vrcholu Passo Falzarego do Cortiny je to kousek, nicméně posledních osm kilometrů do města jsme jeli hodinu a tři minuty. Opakuji – jednu hodinu a tři minuty. Osm kilometrů. Proč? Autobus…

Z Cortiny jsem se vracel zpět do Arabby a znovu jsem zvolil Passo Giau, protože Falzarego mi nepřišlo tak zajímavé. Navíc bylo po šesté hodině, provoz začal opadat, což slibovalo mnohem lepší svezení. A opravdu! Nahoru na Giau jsem jel jen se dvěma dalšími auty a řidiči obou ukazovali, že se nepřijeli kochat, ale svézt se. Nahoře jsem pořídil samolepku a potom spokojeně sjel naprosto prázdnou druhou stranu, abych se vydal znovu na hotel.

Samozřejmě že mi osud přihrál do cesty tři motorkáře, kteří jeli maximálně 80 km/h na rovinkách a do zatáček téměř zastavovali. A vůbec nevadilo, že jim za zadkem visí M5 s nepříčetným řidičem za volantem. Dojeli v klidu až do Arabby a já s nimi, s nervama nadranc.

Obecně nějaké uhybání nefunguje. Alespoň v srpnu. Když mě dojela motorka, vždycky jsem se klidil ke straně, ale ostatním jsou podobné úkony naprosto ukradené. Každý jede, jak umí, a kouká všude kolem, jen ne za sebe. Inu, poučení pro příště.

Poslední poznámka – největšími střelci byli řidiči místních pickupů a minidodávek. Několikrát mě předjela bílá naftová krabice na italských číslech, jejíž řidič očividně okolí důvěrně znal a vrhal se do zatáček s maximálním nasazením a ještě větší důvěrou v podvozek vlastního přibližovadla. Asi dvakrát jsem instinktivně přivíral oči při sledování předjížděcích manévrů, popř. zakleknutí auta do oblouku na téměř třech kolech. Ale dali to, což mě svým způsobem nadchlo.

Passo Pordoi směrem od městečka Arabba

Ten den jsem strávil za volantem 7 hodin času a přesto najel jen 150 kilometrů. Průměrnou rychlost si spočítejte sami :). Poučení – nejezdit do Itálie v hlavní prázninové sezoně, ale jet v červnu nebo na svátky začátkem července. Sice je tu risk s počasím, ale rozhodně bude pětinový provoz proti tomu, co jsem zažíval já. Ono je jedno, zda před vámi jede kamion, autobus, karavan anebo auto – všichni jedou pomalu. Ať už do kopce nebo z kopce, přestože je rychlost v průsmycích obvykle omezena na 60-70 km/h.

Mezi tím vším se motají motorky a cyklisté, kteří jsou mnohdy rychlejší než auta (z kopce), což je samo o sobě dost děsivé. Na druhou stranu je potřeba obdivovat jejich šílenství, kdy jsou schopni šlapat z údolí nahoru a urazit převýšení např. 1000 metrů na pár kilometrech. Viděl jsem i takové, kteří šlapali vsedě na obyčejném kole v místech, kde já řadil do oblouků jedničku. Blázni :).

Realita srpnového provozu

Dingolfing

Navečer jsem dorazil zpět do Arabby a po večeři v obyčejné, leč výtečné pizzerii šel notně unaven spát. Původně jsem plánoval jet ještě na Passo Tonale a posléze dolů na Lago di Garda, ale provoz mě natolik otrávil, že jsem ve středu ve 3:50 ráno vstal, zrušil ubytování na Gardě, a ve 4:15 už startoval auto na cestu zpět.

Ranní cesta měla hned několik výhod. Naprosto prázdné silnice, chladný vzduch a naprostý klid. Nevýhodou potom byla tma, což zrovna prožitku z průsmyku nepřidá :). Nicméně jsem byl optimistický, než jsem se Stařenou mířil do Dingolfingu, kde přišla před 19 lety na svět. Když jsem auto kupoval, slíbil jsem mu, že se tam společně podíváme. A já sliby obvykle držím.

Z Arabby přes Brenner, Innsbruck a po dálnici jsme dojeli za necelých 5 hodin k závodům BMW, kde se ukázalo, že nic jako „fotografické místo pro vzácné návštěvy“ nemají :)). A tak jsem drze zaparkoval na zákazu zastavení, abych si auto vyfotil alespoň s bránou do jednoho z areálů, a posléze se přemístil na veřejné parkoviště. Přímo u něj bylo návštěvní centrum s BMW shopem, kde jsem chtěl koupit nějaký komerční nesmysl. A samozřejmě i tady nebylo o zábavu postaráno.

Kupoval jsem dvě dětská trička pro potomky, přičemž jsem (jako správný otec) netrefil velikost jednoho z nich. Takže jsem trika koupil a teprve potom si ověřil číslování. Ale protože dáma za kasou říkala, že není problém vyměnit kus za kus, vrátil jsem se o pár minut zpátky s požadavkem na swap jedné velikosti za jinou. A pěkně „po německu“ – zatímco nákup trval 30 vteřin, výměna zabrala 15 minut, asi 80 potištěných listů papíru a tři dámy za kasou, které konzultovaly postup… Inu.. :).

Z Dingolfingu jsem vyrazil posléze na Prahu a protože bylo relativně volno, mohl jsem Stařeně protáhnout perka v místech, kde nebyla omezená rychlost. Celkem dlouho jsme zvládli jet 200 km/h na tempomat, vyzkoušeli jsme i absenci omezovače, kdy jsme ručičku tachometru bez námahy dotáhli až mezi někam k 275 km/h. Rozlet nám překazil houstnoucí provoz za Regensburgem, takže jsme pak už standardními rychlostmi dojeli zpět do Prahy.

Závěr…

Tohle byl můj první a rozhodně ne poslední roadtrip. Ověřil jsem si, že jsem jednak schopen fungovat a užívat zážitků o samotě, a také to, že 19 let staré auto jezdí pořád tak, jak bylo zamýšleno. Že pořád dokáže vyvolat úsměv na tváři, výkonem devastovat kopce i zadní gumy, podvozkem zatáčky, a že i zahřáté, pískající brzdy mají pořád dost síly na zastavení kdykoliv a kdekoliv. O zvuku rozléhajícím se v údolích a tunelech nemluvě.

Moje původní obavy, že by mohl například explodovat motor, se nenaplnily, ačkoli jsem pro jistotu vezl v kufru gola sadu na případnou opravu čehokoli (haha!) a měl připojištění odtahu vozidla do vzdálenosti 3000 km. Možná právě proto.

Navíc jsem samozřejmě neprojel prakticky vůbec nic. V tipech od kamarádů mám desítky míst v Itálii, ve Švýcarsku, Rakousku i Německu, takže je pořád kam jezdit. A navíc ještě pořád chci vzít auto na Nordschleife. Ne že bych atakoval časy, ale prostě se tam znovu podívat s autem, které nebude dělat ostudu.

Detaily a statistika

Délka roadtripu: 7 dní
Počet tankování: 7 (N98)
Počet ujetých kilometrů: 2.480
Průměrná spotřeba paliva: 13,68 l/100 km
Spotřeba oleje za celý výlet: 0,6l
Počet závad/poruch: 0
Náklady na roadtrip: koho to zajímá…
Množství zábavy a zážitků: nepočítaně

A ještě před fotkami jeden malý bonus. Tahal jsem s sebou GoPro kameru, ale protože jsem lempl, nechal jsem na hotelu držák. Což mi nevadilo, kameru jsem chytil pod hlavovou opěrku na sedadle spolujezdce. Horší bylo, že výsledkem mého snažení byla především dokumentace masivního provozu a přesunů rychlostmi hluboko pod 40 km/h. Nicméně alespoň pár vteřin normální jízdy i nějakého toho opatrného a něžného blbnutí se na záznamu našlo. Tak tady je..