Už nevím přesně, kdy jsem se zbláznil do M5. Jako každý, kdo odmalička inklinoval k autům, jsem měl postupem doby své favority a díky souhře náhod jsem se s většinou z nich i svezl a některé vlastnil. Když jsem zhruba v roce 2003 viděl DVD “Head to head” od Jeremyho Clarksona, zaujala mě část, kdy porovnává M5 E39 s Jaguarem XJR. Clarkson jezdil v Jaguáru, M5 osedlal jeho tehdejší kolega z Top Gearu, Tiff Needell. A vím naprosto přesně, co mě tehdy zlomilo pro mojí poblázněnost M5kou. Byl to zvuk.

Zvuk mnichovského osmiválce někde na úrovni 4000 otáček ve chvíli, kdy Tiff plynulým driftem a hodinama přistane na trávě a vzápětí vyrazí zpět na testovací trať. Odehraje se někde těsně před pátou minutou a dodnes mi randál M5ky způsobuje chvění na páteři. Video se na webu příliš nevyskytuje, ale tahle verze se zdá být stabilní :).

Dalo by se tedy říct, že jsem po M5 toužil od roku 2003. Jak jsem psal v prvním článku tady, trvalo dlouho, než jsem se odhodlal auto shánět a posléze koupit. Okolnosti všedních dní mi daly zapomenout na starosti s autem a vše zlomil rok 2011, kdy jsem se svezl v BMW 1M Coupé, které mě okouzlilo a zároveň připomnělo, proč jsem měl rád benzínová auta a jak moc mi jejich přítomnost v časech všeobecné posedlosti naftou chybí. Vrátil jsem se tedy k myšlence na supersedan a jal se hledat.

První obhlížený kus jsem viděl na podzim 2011. Po celolaku, motor po důkladné kontrole, krásný kousek na BBS kolech. Tehdy byla cena cca 320 tisíc, auto mělo najeto skoro 300 tisíc. Ujel jsem v něm zhruba deset opatrných kilometrů. Nekoupil jsem ho, protože hypotéka a rodina. Nicméně jsem od té chvíle pravidelně sledoval inzerci a někdy kolem roku 2012 se byl podívat na jiný kus, jehož cenovka byla stejná. Auto z Itálie, ve velmi zachovalém stavu, ale z bazaru a bez větších detailů o historii. Ani tady to neklaplo, nicméně mám vrytou vzpomínkou do paměti z krátké testovací jízdy, kdy se můj průvodce z bazaru chytal za madlo nad dveřmi v jediné chvíli větší akcelerace a mlčky křičel o pomoc. Že prý jezdí Dacií a BMW vlastně vůbec nezná.

Poslední “veřejný” kus jsem řešil v září 2014. Auto krásné, motor po částečné generálce, ale okolnosti pořád nebyly dostatečně dobré na to, abych mohl vysypat peníze na stůl a auto si odvézt. I tady došlo na krátkou testovací jízdu, která byla dostatečně krátká na to, abych o autě nevěděl prakticky nic.

Zlom přišel o měsíc později, kdy mi kamarád poprvé řekl o té mojí M5. Byli jsme tehdy se ženou v Barceloně, já si vyčítal, že jsem tu poslední M5 nekoupil, a on mi svou zprávou rozjasnil pobyt. Zároveň s ní ovšem zkazil časy mé drahé, protože mi napsal první den a já celé další 3 dny neřešil nic jiného, než co je to za auto, historii a všechny věci okolo. Hned po příletu domů jsme se s kamarádem na auto byli podívat. Nikam jsme s ním nejeli, protože pršelo, a tak obhlídka probíhala v přesvětlené garáži. Další týden jsem potom celou věc velmi intenzivně řešil. Protože to bylo ale jen dva měsíce po odmítnutí té poslední, nedalo mi to a s lítostí v duši jsem nabídku odmítl.

Je zbytečné říkat, že následující dva roky jsem si rval vlasy a proklínal se za svou “zbabělost”. Čas od času jsme zkusili napsat majiteli, zda by auto přecijen neprodal, ale bohužel.. svoji šanci jsem promarnil.

Když konečně nastaly ty správné okolnosti a já věděl, že teď už je pravděpodobně ta chvíle, kdy můžu auto koupit, bylo jasné, že pražská M5 na mě čekat nebude. Ponořil jsem se tedy do hlubin internetu a zanedlouho našel modrou M5 z roku 2002 ve Švédsku, která odpovídala stavem představám ideálního vozu. Začal jsem si dopisovat s majitelem, bývalého švédského šéfa jsem téměř hnal do Stockholmu a když už bylo jasné, že je na čase zmáčknout kohoutek, udělal jsem poslední pokus a poptal auto, které jsem před dvěma lety odmítl. A tentokrát to vyšlo.

Ve chvíli, kdy jsem pro auto jel, bylo nasnadě, že ho už prostě musím koupit. I přes fakt, že jsem v něm nikdy nejel. A pořádně v žádné M5. Kupoval jsem tedy auto, které jsem si vysnil a po kterém jsem toužil dlouhá léta. Vlastně takového zajíce v pytli :).

Celá transakce proběhla rychle, až došlo na na zkušební jízdu, kterou jsem k překvapení majitele odmítl. Což jsem zdůvodnil jednoduše: “Stejně jí koupím. A když jí něco bude, tak ji opravím. A chci si užít první svezení sám, prostě si ji zažít pořádně a od začátku.” Dál už neříkal nic a jen se smál. O půl hodiny později jsem vyrazil na první metry s vlastní M5. S autem jsem nebyl sžitý, v interiéru cvakaly nějaké plasty a celé auto se lehce chvělo, protože mělo špatné gumy. První dva kilometry jsem se přistihl při myšlenkách, co jsem vlastně spáchal a že jsem si koupil starou rachotinu.

Až teprve o pár chvil později, když se motor zahřál a já poprvé přidal trochu víc plynu a motor zabral, jsem se začal smát. Pomalu mě přecházela ponákupní roztřesenost a přicházela euforie. V následujících dnech a v dalších kilometrech jsem se s M5 učil vycházet a objevoval její charakteristiky. S novými pneumatikami zmizely nervozní projevy podvozku a já konečně zjistil a potvrdil si, že je M5 přesně taková, jakou jsem si vysnil. Nebo spíš ještě víc.

Byl jsem šťastný ;).