Před měsícem jsem vzal auto a dohodnul se s Honzou Červenkou na “koučinku” sportovně defenzivní jízdy. Co si pod tím představit? Řekněme, že bezpečnou a svižnou jízdu s důrazem na bezpečnost provozu. Protože jsem Stařenu nechtěl tahat na okruh, využil jsem nabízené možnosti na vybrané okresky, kde se dá svézt a trénovat.


Nebudu unavovat detaily, ani vyzrazovat lokality a silnice. Důležité je, že ve všední den jsme na většině z nich nepotkali žádné auto, popř. jen naprosté minimum. Stejně tak je důležité, že se mi dostalo něco pochvaly a zároveň nekonečného “jebání”. Vysvětlím…

Jezdím už drahně let a dá se říct, že se rád svezu. Svižně. Mám ale nějaký komfortní rychlostní limit, na kterém se držím a obvykle za něj nejdu. Jednak proto, že bych musel vystoupit z komfortní zóny a také proto, že ta “moje” rychlost je dostatečná na to, abych se bavil a zároveň necíleně vyděsil citlivější pasažéry. Faktem každopádně je, že od časů mých osmnáctin a následujících pár let se ta komfortní rychlost neustále snižovala. Kde jsem před 20 lety lítal střelbu napříč silnicí a honil apexy, tam dneska jedu svižně, možná i rychle, ale držím se už hodně na své půlce silnice a apexy lovím v rámci svého pruhu.

Zároveň, z respektu před mojí milovanou 400koňovou zadokolkou, jsem poměrně opatrný s plynem na výjezdech. K tomu rád jezdím plynule a nenásilně, žádný brzda/plyn styl.

Obědová pauza

No a přesně to jsme po většinu dne řešili, protože moje komfortní rychlostní zóna očividně úplně nespadala do Honzova rozpětí. Chtěl trošku víc. O trochu rychleji, trochu víc využívat šířky silnice kvůli viditelnosti a čtení silnice, trošku dřív na plyn na výjezdu, trochu později na brzdy. A posunout zažité návyky dá hodně práce. 🙂

Kromě jiného jsem zjistil, že DSC (ESP) je ve Stařeně hodně opatrné a při výjezdech často sahá do plynu dřív, než je třeba. Na Honzovo doporučení jsem ho vypnul (s obavami), nicméně po pěti minutách zjistil, že auto je mnohem čitelnější, živější a pocitově elastičtější. Že když zadní kolo lehce podhrábne, nestane se vůbec nic, naopak absence elektroniky dovolí autu zakleknout na podvozek mnohem intenzivněji a informace z volantu a sedaček jsou mnohem čistější. Moje obavy, že budu nechtěně driftovat v každém oblouku, se ukázaly jako liché. Nesklouzlo to ani jednou. Jistě, bylo sucho a auto mělo nové gumy. 🙂

Celý den byl zábavný, poučný a velmi vyčerpávající. Najezdili jsme kolem 400 kilometrů, člověk se snažil zpracovávat pokyny a doporučení, soustředit se na jízdu v lehce vyšších rychlostech nad vlastním komfortem, na neznámých silnicích, to vše s vypnutou stabilizací. Odpoledne už jsem toho měl doslova plný brejle.

Největším poznatkem a radostí pro mě bylo, že M5 – se svou téměř dvoutunovou váhou a charakterem dálniční stíhačky – se i na okreskách dokáže proměnit v relativně mrštné auto a že se do zatáček skládá ochotně i v rychlostech, u kterých bych tomu sám dávno nevěřil. A že podvozek vydrží mnohem, mnohem víc, než bych čekal.

Dojem z celého dne byl takový, že se Stařena doopravdy bavila, ožila a užívala si s námi. Naprosto hmatatelně. Co na tom, že Honza tvrdil, že jsme jezdili na cca 75 % jejích možností. Mně to stačilo. 😀

Doporučuju!